Pejskaři

V létě mě narůstající tělesná hmotnost donutila k pohybu. Rozhodl jsem se zkusit běhání, kterému jsem ke svému údivu rychle propadl. Možná i díky štěstí, že nemusím polykat kilometry na městských mainstreamových tratích. Sice jsem ochuzen o pohled na zadečky bruslařek, za to se mi ale nepletou pod nohy bruslaři, koloběžkáři, nemusím uskakovat před nervózními cyklisty a nepropadám depresi, že mě během hodiny předběhlo třicet lidí (z toho deset žen). Mám kliku, běhám na malém městě. Po pěti minutách jsem ve volné přírodě a potkat jiného sportovce je velmi výjimečný jev. Bohužel velmi často potkávám jinou sortu lidí. Pejskaře.

Nikdy jsem je nijak zvlášť nemiloval. Poslední dobou můj vztah k této komunitě postupně vygradoval až k psaní štvavých článků. A to jsem prosím sám (byť částečně z donucení) jedním z nich. Nechci paušalizovat, ani házet všechny do jednoho pytle. Existuje jistě mnoho slušných (například já). Ale nad chováním některých zůstává rozum stát.

Sám jsem si je rozdělil do několika skupin. Přičemž pejskaře, co to nechají ležet, záměrně neuvádím. O té bylo napsáno tisíce článků, dokonce se stala předmětem několika rekamních kampaní. I přesto nás číhající psí trus nutí k maximání ostražitosti. A nikdy nemáte záruku, že se nezhmotní někde, kde to vůbec nečekáte. Nedávno psí konzerva, která prošla celým trávícím traktem domácího mazlíčka, zakotvila prostřednictvím podrážky mé dcery na všech zadních sedadlech mého auta, dětské sedačce i sedadle spolujezdce. Hurá.

Zpět k mému dělení pejskařů na skupiny. Ty se mohou mezi sebou navzájem prolínat, tvořit různé kombinace a podmnožiny, ale zde to nechci příliš komplikovat. Pojďme na to.

Volnomyšlenkáři light
Neboli zevlové. Většinou mladší lidé, kteří se sdružují ve skupinách, povalují v parcích a rádi si dají jointa. Většinou vlastní nějakou pouliční směs (nemyslím obsah jointa, myslím psa), která zásadně není na vodítku.

Volnomyšlenkáři hard
Velmi podobná skupina jako light, od které se liší tím, že jointa nahrazuje závislost buď na tvrdých drogách nebo chlastu. Vypadají nemytí, nepraní, pravděpodobně smrdí (nečichal jsem si). Ani oni svým pouličním směskám zásadně nedávají vodítka. Místo parku se povalují na nádražích a u obchoďáků.

Soldieři
Téměř výhradně zástupci mužského pokolení (pár žen se také najde – piercing na obličeji podmínkou). Tváří se sebevědomě, bývají kérovaní a z jejich výrazu lze vyčíst, že nemají problém komukoliv rozbít hubu. Doprovod jim dělá bojové plemeno, které má se svým pánem stejně velký penis.

Pipi
S členkami této skupiny se setkávám zřídka, zřejmě není moc početná. O to víc stojí takové setkání za to. Vím, že bych si takovou ženu nemohl ze svého platu dovolit. Krom kabelkového pinče potřebuje luxusní káru, fitko, solárko, kosmetiku, nehty, kadeřníka, peeling, silikon a dalších 300 věcí, o kterých nemám tušení, že existují.

Naturisté
Tahle parta pejskařů byla příčinou sepsání tohoto článku. Patří sem téměř výhradně majitelé velkých psů. Jejich mazel potřebuje trochu té volnosti v přírodě. Je to přece přirozené. Tak ho majitel naloží do auta a vyveze za město. Vy pak běžíte v lese, po louce, zkrátka ve volné přírodě a najednou se na vás řítí vlčák (dva, tři) s vyceněnými zuby. Pochopitelně bez vodítka. Vlčáka můžete zaměnit za dobrmana nebo ohaře. Dokonce jsem takhle potkal i irského vlkodava. Můj řitní svěrač při tomto setkání pracoval na plné obrátky.
Potíž je hlavně v tom, že v přírodě majitelé většinou hluboce rozjímají, nevnímají okolí a leckdy jsou od svých miláčků dost vzdáleni. Pokud máte při setkání s miláčkem štěstí, páníček vás uvidí a začne k sobě svého čtyřnohého přítele volat. Ne vždy úspěšně - běžec nebo cyklista představuje pro rozjařeného čokla lákavou kratochvíli. K šílenství mě přivádějí vysmátí pejskaři se slovy „On vám nic neudělá…“, s nevyřčeným dovětkem „…ty podělaná hysterko.“

Srstkové
Sem většinou řadím tu část pouplace, jimž pejskové suplují potomstvo nebo nějakou jinou „díru“ v životě. Přestože jde o vztah člověk – pes, můžeme hovořit o opičí lásce. Psi jsou většinou malí a vyznačují se pokročilým tuningem. Oblečky, mašličky, dokonce i botičky… A dalších 300 věcí, o kterých nemám tušení, že existují.

Bezmozci
Lidé, kterým absolutně nedochází, že jejich čtyřnohá, chlupatá láska může někoho obtěžovat. Slíbil jsem, že klišé o exkrementech na chodníku vynechám. Se psy ale existuje spousta daší legrace. Když se 80-ti kilové tele řítí „jenom očuchat“ vaše dítě, když vidíte očůrávat psa dětské hřiště, když má cizí mazel potřebu otřít bahno ze svých tlap do vašich kalhot za rytmického povzbuzování svého pána „neskákej“, když…  Je spousta bizarních situací, které nepejskaři vadí a jen člověk, který zjevně nepoužívá mozek k přemýšlení, to nechápe.

Normální
Pokud vlastníte psa a nepatříte do žádné z výše uvedených skupin, gratuluji. Nejste ti, kteří mi nějak znepříjemňují život. Alespoň pokud jde o psa. Třeba mi ho znepříjemňujete jako řidiči, ale o tom zas jindy. Možná jsem troufalý, když někoho označuji slovem „normální“. Je totiž pravděpodobné, že např. pro soldiery budou normální opět soldieři, ale ruku do ohně za to nedám. Je zrovna tak možné, že pro ně budou normální pipiny. Nevím.

Na začátku jsem psal, že existuje mnoho slušných pejskařů. Dokonce ve všech uvedených skupinách. I bezmozek vás může překvapit omluvou za chování svého čoklíka. Odpor ve mně pěstují pouze ti, kteří na vás koukají jako na blbce, když po nich například chcete, aby si psa na dětském hřišti uvázali. Mnoho z nich má potřebu chování své i svého psa hájit, zvyšovat hlas, dělat z vás někoho upjatého, netolerantního, kdo nemá rád zvířata (potažmo lidi). Dávají vám najevo, jak pohrdají přízemními lidmi, jako jste vy.

Nekladu si za cíl zde něco vyřešit. Chtěl jsem se původně jenom podělit o pár zážitků, které jsem přes léto posbíral během běhání. Teď už ale zaklapnu počítač, dojdu se převléknout a půjdu protáhnout tělo do přírody. Jen doufám, že dneska to bude bez asistence vlčáků, ohařů, dobrmanů a vlkodavů…

10 nejotřepanějších fotbalových klišé

Nevím, jestli nějaká PR agentura rozdává katalog klišé, která mají fotbalisté vykládat do médií. Není totiž nic nudnějšího, než číst rozhovor s fotbalistou. Chcete-li se totiž dozvědět něco zajímavého, máte smůlu. Dozvíte se vždycky toto: 

Co říkáte vašemu postavení v tabulce, soupeři se vám začínají přibližovat?
Soupeře vůbec nesleduju. My se soustředíme sami na sebe, na naše zápasy. Když je budeme vyhrávat, nemusíme koukat na ostatní.
Vám osobně se docela daří, dáváte poslední dobou góly…
Není důležité, kdo góly dává, hlavní je, že šlape mužstvo. Osobní statistiky jsou hezká věc, ale důležité je aby vyhrával tým.
Ale vaše výkony z poslední doby vám pomohly do základní sestavy…
Tak nikdo není rád, když nehraje. Já jsem ale cítil, že můžu mužstvu pomoci a ukázat trenérovi, že na základ mám. Bavili jsme se o tom a trenér mi slíbil, že určitě svojí šanci dostanu. Tak jsem se snažil hlavně makat na tréninku. Šance nakonec přišla a já jí chytil za pačesy. Jsem rád, že jsem trenérovi důvěru oplatil.
Konkurence v mužstvu je ale veliká.
Tak samozřejmě (PR agentury si dlouho lámaly hlavu, jak nahradit profláklé „tak určitě“, pozn. aut.), všechny posty máme zdvojené. Ale s klukama vycházíme v pohodě, všichni ví, že na hřišti nás může být jedenáct. Nikdo nijak špatně nebere, že nehraje. Každý maká, fungujeme jako tým.
Začínají okolo vás kroužit i zahraniční skauti, co byste v létě říkal na přestup?
Tak tohle já vůbec neřeším. Žádná konkrétní nabídka na stole neleží. Zatím hraju tady a nic mi tu nechybí. V létě si v klidu sedneme se svým manažerem a řekneme si, co dál. Teď je to ale předčasné a vůbec se tím nezabývám.
Poslední zápas se nevyvíjel úplně podle představ, hlavně v prvním poločase to bylo trápení.
Tak samozřejmě se nevyvíjel podle představ, do utkání jsme šli s cílem dát co nejrychleji uklidňující gól. Soupeř se na nás ale dobře připravil a my si nevytvářeli žádné šance. O poločase jsme si k tomu řekli něco v kabině a ve druhé půli jsme to zjednodušili a začali hrát naši hru.
Byla to v kabině od trenéra bouřka?
Tak bouřka to úplně nebyla, ale nějaké výrazy tam padly. Něco k tomu řekl i kapitán a do druhého poločasu jsme nastoupili jako jiné mužstvo.
Nakonec vám pomohla penalta zkraje druhého poločasu. Jak jste ten zákrok viděl vy?
Já jsem ho neviděl, byl jsem zrovna zády, ale co jsem mluvil s naším útočníkem, tak říkal, že tam kontakt byl. Rozhodčí zapískal, tak to penalta asi byla.
Některé verdikty rozhodčího ale byly přinejmenším sporné.
Nezlobte se, to mi nepřísluší komentovat. Každý, kdo ten zápas viděl si obrázek udělá sám.
Co říkáte na vyprodaný stadion?
Tak fanoušci jsou skvělí, opravdu bych jim chtěl poděkovat, že přišli. Toho si vážíme opravdu nejvíc, jsou naším dvanáctým hráčem. Hlavně kvůli nim fotbal hrajeme. Snad budou chodit i dál.